Díky, že to děláš. Vím dobře, že to není snadné.

Před setkáním si zjisti (u Pepy Chvátliny, příp. v tabulce):

  • jaká jsou mimořádná oznámení
  • jaké písně a v jakém pořadí se hrají
  • kdo má dětský program (obvykle Helena Ešnerová)
  • kdo zajístí sbírku (obvykle Věrka Hroudová)

Během oznámení nezapomeň:

  • vyhlásit sbírku
  • poslat děti na dětský program
  • oznámit mimořádné akce (pravidelné akce jsou na projekci)
  • přivítat kazatele

Ideální délka shromáždění je 1:20 – 1:30 minut. Při této délce zůstane dostatek času pro rozhovory s lidmi po setkání (zvláště pro nové lidi v církvi je to klíčový čas). Pokud se občas shromáždění protáhne na délku 2 hodin, protože zaznělo delší, ale skvělé svědectví, tak to za to stojí. Změna je občas dobrá.
Při ideální délce setkání vychází čas na jednotlivé části nedělního setkání přibližně takto:

  • 5 – 7 minut Úvod
  • 20 – 22 minut Chvály a modlitby
  • 5 – 7 minut Oznámení, sbírka, děti
  • 35 – 37 minut Kázání
  • 4 – 6 minut Závěrečná píseň

Ohled na čas se nevylučuje s otevřeností na působení Ducha svatého a svobodu jeho jednání. Bůh je Bohem řádu a nemá žádný problém s tím, že hlídáme čas, nebo chceme mít prostor promluvit s lidmi po setkání. Duch svatý není omezen délkou našeho kázání, nebo počtem písní. Může se dotknout člověka během 10-ti minutového slova, nebo během jediné písně.
Duchovnost našeho shromáždění tedy není v jeho délce. Církev v Korintu řešila otázku, kolik času má kdo mít k dispozici během shromáždění. Apoštol Pavel jim na to říká, že dar Ducha svatého má mít daný člověk pod kontrolou tak, aby mohl mluvit, když je třeba a umlknout, když dá prostor někomu dalšímu. Apoštol Pavel na závěr říká: „Bůh není Bohem zmatku, nýbrž Bohem pokoje… Všecko ať se děje slušně a podle řádu.“ (1 Kor. 14)

Vedení nedělního setkání není jen přivítání lidí a nějaký způsob zahájení setkání. Ten, kdo setkání vede, už od jeho začátku značně ovlivní celkový průběh. Udává ráz a atmosféru od prvních okamžiků a to má vliv i na průběh chval a kázání. Proto je důležité, aby se vedoucí dopředu za setkání i za své vedení vážně
modlil a připravil svoje srdce. Pěstuj svůj osobní život v přítomnosti Ducha svatého a přicházej na setkání připraven dát se Bohu k dispozici. Počítej s tím, že před setkáním se běžně stává, že zažíváme tlaky na vztahy, různé útoky, pocity nedostatečnosti, selhání, nebo chuť to vzdát. Člověk se rozhádá s manželkou, nebo vybouchne na děti. Jakoby se všechno sypalo zrovna když máme stát před lidmi. To je normální zkušenost všech nás co vedeme druhé. Připrav se co nejlépe, naprav a vyznej co je třeba. Urovnej to, co urovnat lze a jdi na pódium s čistým srdcem, ale pamatuj, že to není o tobě. V té chvíli nech stranou všechno, co tě rozptyluje a odvádí od tvého úkolu. Chirurg, který vstupuje do operačního sálu musí nechat stranou nedorozumění s manželkou, svoje pocity viny, nebo selhání a zcela se soustředit na svůj úkol. Není to už o něm, ale o záchraně zdraví, nebo života člověka, který je mu svěřen.

Nezačínej tím, že sám se cítíš hrozně, nebo že život je k nevydržení těžký. Vedení shromáždění (ani kázání) není osobní terapie vedoucího, který se cítí hrozně. Buď se musíš dát dohromady tak, abys mohl/a lidi povzbudit přijít k Ježíši, nebo to včas řekni a někdo tě zastoupí a za tvou situaci se budeme modlit.
Nepatříte sami sobě! Bylo za vás zaplaceno výkupné. (1 Kor. 6,19)

Úkolem vedoucího nedělního setkání není pasivně předávat slovo vedoucího chval kazateli a zpět. Jeho úkolem je být citlivý na Ducha svatého, vnímat průběh a atmosféru setkání a aktivně vést. Tedy zahájit setkání, něčím to odstartovat, odpíchnout, jako loď, která se musí odrazit od břehu, nebo sportovní zápas, na jehož začátku někdo vykopne míč.

Přijď včas. Podívej se, jaké písně se hrají a v jakém pořadí. Buď aktivní, modli se do mikrofonu, podle toho, jaká píseň bude následovat nebo jaký text jsme zrovna v minulé písni vyznávali. Přečti větu z Bible. Nečekej co bude dál, ale vyzvi k tomu. Nečekej až vedoucí chval dohraje všechny písně a nastane rozpačité ticho. Vnímej průběh chval a podle toho veď setkání. Počítej s tím, že do času určeného pro chvály a modlitby se vejdou 3 – 4 písně. Intenzivních 15 minut chval, ve kterých jsou lidé nasazeni a opravdu chválí Boha je lepších než 40 minut vlažného a nesoustředěného „zpívání“. Delší čas chval si užíváme my, kteří máme hudbu jako klíčový nástroj komunikace s Bohem. Ale takových lidí je v každé církvi jen menšina. Když po 2 písních náhle očekávání opadne, lidé začínají být opět nesoustředění a rozhlížejí se okolo, tak do toho vstup: modli se, povzbuď dvěma větami, vyzvi církev k poslední písni. Ať lidé využijí čas, který máme. Raději méně a intenzivně, než déle a vlažně.
Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží. (Římanům 8:14)

Tvůj úkol není kázat. Nepleť si role. Když začneš setkání malým kázáním, tak je to skoro vždy špatně. Lidé jen sotva přišli a nejsou ještě připraveni, nejsou soustředěni na Boha. Jejich mysl není připravená na kázání. Nech kázání a napomínání kazateli. Nezačínej setkání napomínáním: „Myslím, že bychom měli
chodit včas. Přestaňte se bavit! Zavřete konečně ty dveře!“ Stejně tak není ideální chtít v prvních větách zkoumat postoje a vydanost posluchačů: „Zamysli se, jestli chceš opravdu jít za Bohem.” „Opravdu to myslíš vážně, nebo jsi sem přišel jen ze zvyku?” „Myslíte, že tohle je opravdová chvála? Viděl jsem jedno video z Afriky a tam…“ Napomínání patří do církve, ale ne do prvních vět nedělního setkání. Když začneš kázáním, nebo napomínáním, atmosféra a očekávání hned na začátku „spadne“ nebo zhoustne a uškodíš tím jak vedoucímu chval, tak kazateli, kteří pak musí více bojovat.

Jestliže jsi hráč, který zápas rozehrává, nesnaž se hned v první minutě doběhnout do brány a dát sám gól. Nech to útočníkovi, který jde po tobě. Naopak jim „nahraj“ na střelu. Tím co řekneš, co šíříš kolem sebe, jakou atmosféru spoluvytváříš, můžeš situaci vedoucímu chval usnadnit, nebo „zazdít“. Buď týmový hráč, rozehraj to co nejlíp, dej do toho své nasazení, své srdce a energii. Střely do sítě nech dalším, kteří jdou po tobě. Tvoji hlavní spoluhráči jsou hudebníci na pódiu. Spolupracuj s nimi.

Připrav si na úvod jen jednu myšlenku. Mnohokrát osvědčená zkušenost ukazuje, že pokud máš při přípravě pocit, že „to je málo“, tak je to zřejmě přesně to správná délka. Všichni mluvíme déle než máme pocit (a já dvojnásob). Věř mi, že to tak funguje. Připrav si jen jedinou klíčovou myšlenku a tu předej jasně a stručně. Myšlenka musí být tak jasná a zřejmá, že není potřeba ji vysvětlovat, rozbalovat a budovat. Pokud ji musíš vysvětlovat, tak nebyla dostatečně jasná sama o sobě a stane se z ní vždycky malé kázání.
Modli se a připrav si myšlenku, ve které je život. Něco co je skutečné a živé, ideálně z tvého vlastního života. Něco co vede k očekávání na Boha, k otevření srdce, co inspiruje a probouzí víru. Mluv o tom, co víru povzbuzuje a ne sráží. Bůh je dobrý, stojí za to ho následovat, stojí za to mu dát svůj život, a stojí za to investovat svůj čas do nedělního setkání, abychom se s ním mohli setkat spolu s ostatními. Neřeš v úvodu Boží soudy nad padlým světem ani spekulativní nebo kontroverzní teologické otázky. Neřeš v úvodu co dělají jiné církve. Neřeš věci, které se ti v církvi nelíbí, nebo s nimi nesouhlasíš. O tom všem je svoboda v církvi mluvit, ale nepatří to do úvodu nedělního setkání.
Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a ničil. Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti. (Jan 10:10)

Pamatuj na to, že na každém nedělním setkání jsou lidé, kteří nejsou křesťané. První, co hosté v církvi uslyší, je tvůj úvod. Začínej nedělní setkání něčím, co dává smysl i jim. Něco, co je alespoň z části srozumitelné i lidem, kteří jsou v církvi poprvé, nebo podruhé v životě. Nevymezuj se tím, co děláme „my křesťané“ na rozdíl od toho jak žijí „ti nevěřící“. Křesťané snesou od mluvčího leccos: nepřipravenost, trapný vtip, nesrozumitelné myšlenky, nebo příliš dlouhé mluvení. Ale
hosté jsou trochu jiná kategorie. Většina hostů si udělá obrázek o celé církvi dávno před tím než začne kázání. Vedoucí setkání má jedinečnou příležitost upoutat pozornost hostů hned v prvních minutách, nebo to může „zazdít“.
Naše slova ukazují náš způsob uvažování a občas o nás prozradí i to, že o nedělním setkání máme tendenci uvažovat jako o setkání křesťanů. Tím nevědomky hostům, kteří nejsou křesťané dáváme najevo, že tam tak trochu nepatří. Někdy říkáme např. „Vítám všechny bratry a sestry“ „My jsme tady křesťané, takže my víme, že…“ „Tento příběh z Bible přece všichni znáte…“
Snaž se nepoužívat křesťanský slang – „křesťanštinu“. Jsou to slova a obraty, které se mimo církev nepoužívají, nebo mají jiný význam („Děkuji sourozencům z chval…“) Je lepší a srozumitelnější říkat „církev“ než „sbor“, „dětský program“ než „besídka“, nebo „kapela“ než „chváliči“.
V církvi bych ale pro poučení druhých raději promluvil pět slov srozumitelně než tisíce slov v jazycích. (1 Korintským 14:19)